Varhanář
Je jím Jan Kubát. Navíc můžeme hovořit o nepřerušené rodinné tradici, která sahá ještě hlouběji – jeho otec Jan Kubát st. získal výuční list už v roce 1907. Všichni varhanáři z této rodiny se specializovali na jeden z nejnáročnějších varhanářských oborů – výrobu kovových, zejména cínových píšťal. Tyto skutečnosti si zaslouží bližší pozornost. Díky ochotě pana Kubáta je možné spolu s jeho ústními informacemi poprvé zveřejnit některé doklady, které představují cenný materiál k historii našeho varhanářství. Proto tentokráte uvádíme podstatnou část rozhovoru formou uceleného výkladu a vlastní dialog s Janem Kubátem zaměřujeme jen na jeho nejzajímavější zkušenosti a pohledy.
Jan Kubát st. (4. 2. 1889 – 26. 7. 1964) vstoupil do učení v roce 1904. Jeho učebním oborem byla „výroba cínových píšťal do varhan“ u vyučitele, jak se tehdy psalo, Jana Tučka, varhanáře a majitele firmy v Kutné Hoře. Po vyučení (1907) u této firmy zůstal a pracoval „k úplné spokojenosti“, jak o něm Tuček napsal při Kubátově odchodu v roce 1908. Další práci našel u Johanna Lachmayra v Linzi-Urfahru. O svém příchodu do Urfahru vyprávěl zajímavou historku. Protože nevěděl přesně, ve kterém domě Lachmayrova dílna sídlí, chvíli bloudil, dokud nezaslechl jemu dobře známé klepání, jaké se ozývá při přípravě píšťalového plechu. Lachmayr s ním byl spokojen, a tak, když asi po roce chtěl mladý Čech hledat zkušenosti jinde, sám mu vyjednal práci u Eugena Brauna ve Spaichingen u švýcarských hranic. Kdoví, jak by se jeho osud vyvíjel dále, nebýt války, kvůli které musel jeho zaměstnavatel zavřít dílnu. Kubát od něho dostal výtečné pracovní hodnocení, neboť „kvůli své přesné, nejčistší práci si získal plnou spokojenost“. S takovýmto doporučením se úspěšně ucházel o práci v zemi, které se válečné události vyhnuly, u firmy, která už tehdy patřila k nejznámějším v Evropě – ve Švýcarsku v Männedorfu u Theodora Kuhna. V tomto městě se oženil a zde se mu také narodil syn Max (1916-1983). Jenže vznik samostatného československého státu vzbudil u Jana Kubáta st. tak silné vlastenecké pocity, že se rozhodl k návratu do Čech. Ale s prací to nebylo jednoduché – u firmy Tuček už místo nebylo, a tak po čase (1922) založil vlastní cínařskou dílnu v Kaňku. Od té doby dodával píšťaly mnoha varhanářům, kteří neměli vlastní, výrobně náročnou cínárnu. To byla výsada jen prosperujících firem. Proto také Kubát dlouho zpracovával cínový plech jen s pomocí speciálního ručního hoblíku, který je dodnes v majetku jeho syna Jana (1930). Cínařský hoblovací stroj si mohl koupit až v roce 1934 za tehdy vysokou sumu 4 tisíc korun od pražského varhanáře Mádla. Investice se vyplatila, protože živnost se udržela i nadále.
V otcovské dílně se roku 1948 vyučil syn Jan a později i starší syn Max; oba pak pracovali s otcem až do zákazu živností v roce 1950. Podle nařízení úřadu práce nesměli bratři Kubátové dělat ani spolu, ani s otcem. Ten získal možnost pokračovat v práci pod Komunálním podnikem Kutná Hora, Jan Kubát ml. šel do nově založeného družstva Organa (vzniklého znárodněním firmy Melzer), Max se dostal do znárodněné firmy Tuček, vedené ještě bývalým majitelem jako národním správcem. Avšak v roce 1952 se oba provozy sloučily, a tak oba bratři opět pracovali spolu. Jan Kubát st. však zůstal pod Komunálním podnikem až do posledního dne před svou smrtí v roce 1964. Pracoval ještě v sobotu 25. 7. a druhý den už se neprobudil. Úmrtí otce přivedlo oba bratry k tomu, že odešli z Organy a pokračovali na jeho místě pod Komunálním podnikem. Max v roce 1983 umírá, a tak veškerá cínařská činnost zůstává na Janovi.
Důležitým obdobím se stal rok 1968, kdy spolu s Maxem směl poprvé navštívit bratrovo rodiště a firmu Kuhn. Zde byli přijati velmi dobře, mohli se volně vyptávat na její tehdejší varhanářskou činnost. Rozdíl byl jednoznačný – v Čechách se tehdy (1968) stavěly pouze varhany s pneumatickými systémy, u firmy Kuhn vznikaly pouze varhany bez pneumatických soustav, nejčastěji s mechanickou trakturou. Po návratu domů Jan Kubát tyto zkušenosti uplatnil s varhanářem Bohumilem Žloutkem, kdy jako první v tehdejším Československu začali zkoušet výrobu mechanické traktury se zásuvkovými vzdušnicemi. Díky této spolupráci pak Bohumil Žloutek postavil řadu nových nástrojů s tímto systémem.
Hlavní pracovní činností Jana Kubáta ml. zůstala výroba cínových píšťal. Postupem času se začal zabývat i dalším odvětvím novodobého varhanářství – restaurováním historických kovových píšťal či jejich restaurátorskou rekonstrukcí. Umožnily mu to rozsáhlé životní a pracovní zkušenosti spolu s precizním a přemýšlivým způsobem práce; proto je dnes vyhledávaným spolupracovníkem mladších varhanářů-restaurátorů. Takto se zúčastnil mnoha restaurátorských akcí, zejména při spolupráci s Vladimírem Šlajchem.
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————